Vánoce jsou před dveřmi a aktuálním tématem jsou dárky, na mysli mám ty živé dárky, které děti „ze všeho nejvíc“ chtějí od Ježíška (a rovněž za vysvědčení, k narozeninám a při jiných „vhodných“ událostech) dostat. Mnozí milující rodiče (příbuzní atd.) podlehnou – a je už tradicí, že pár týdnů poté končí spousta živých dárků v lepším případě v útulku, v tom horším jsou zvířata vyhozena na ulici – jako všechny „hračky“, které už dítě omrzely…
Snad každé dítě aspoň jednou v životě zatouží po zvířecím kamarádovi a začne žadonit o kočičku nebo pejska, eventuálně jiné zvířátko. Slibuje všechno možné (a opravdu upřímně), že se o něj bude pečlivě starat, denně ho krmit, venčit, uklízet atd. Dítě po něčem touží, ale rodiče jsou ti, co by měli vzít rozum do hrsti a zodpovědně koupi živého dárku zvážit! Dětská přání nemívají dlouhého trvání, což by si rodiče měli uvědomit, a budou to právě oni, kdo pravděpodobně velmi záhy budou muset vzít starost o nového člena domácnosti na svá bedra.
Místo psa stačí rybičky?
Někteří rodiče jdou cestou „kompromisu“ – pořídí akvarijní rybičky nebo křečka – péče o tato zvířata opravdu zvlášť 
složitá není (i ta však vyžadují každodenní péči, a co s nimi třeba o dovolené?). Bohužel se ještě pořád najde dost lidí, kteří se zvířete nemilosrdně zbaví, když je přestane bavit, rybičky vylijí do záchodu, křečka vypustí v parku… Někteří jdou ještě dál – přinesou zbožňovanému dítku kotě či štěně, a když dítě omrzí (u dnešních dětí třeba už za pár dní) prostě štěně/kotě vyhodí na ulici či z auta někde za městem, a je jim úplně jedno, co s ním bude dál (jejich myšlenkový pochod prostě nikdy nepochopím!). Neuvědomují si snad, jak to vnímají jejich potomci (byť třeba podvědomě, pomiňme to, že s živým tvorem zacházejí jako s odpadky)? Vysílají dětem tento signál: život nemá hodnotu, k živým tvorům se nemusím chovat zodpovědně, nebo snad dokonce pociťovat nějaké emoce, jako je láska, úcta, laskavost…!
Prosím vás, vážení rodičové – chápu, že chcete svým milovaným dětem splnit, co jim na očích uvidíte. Ale zkuste se zamyslet nad tím, jestli pro ně paradoxně není lepší, když nedostanou všechno hned? Zkuste raději svým dětem dát do vínku zodpovědnost a jistou míru úcty vůči jiným živým tvorům – a lhostejno, zda vůči lidem, nebo zvířatům.
Navštivte chovatele nebo útulek
Zamilovalo se vám dítě do velkého psa a nechce slyšet, že se do panelákového minibytu prostě nevejde? Vezměte ho k chovateli vysněného plemene, ať vidí na vlastní oči, jaké podmínky takový pes potřebuje.
Úpěnlivě vás přesvědčuje, že se o psa vážně bude starat a denně ho venčit? Vezměte dítko do nejbližšího útulku, kde umožňují venčení pejsků, a choďte tam každý den a za každého počasí – v zimě, za deště, když chce potomek jít do kina, ven s kamarády, na sport… Pokud ho to skutečně neomrzí (ne po dvou dnech, ale třeba po měsíci – komu připadá měsíc jako dlouhá doba, ať dítěti koupí radši plyšáka), pak se s ním můžete začít bavit na téma, že venčení je nezbytné minimálně třikrát denně – a to i ráno – že tedy bude muset vstávat třeba o hodinu dřív. Venčit se musí i za mrazu, kdy se mu nebude chtít z teplé postele, bude si chtít přispat, o víkendu…. Vyzkoušejte jeho odhodlání v praxi – pravidelné hodinové procházky v sobotu a neděli odpoledne, denně ho probouzejte dřív… Schválně, jestli ho to (a nakonec i vás) bude bavit ještě po týdnu, dvou, více…? S živým psem vás to bude muset bavit asi tak 15 let(!).
Zodpovězte si 11 zásadních otázek:
Zkuste si upřímně a pravdivě odpovědět na tyto otázky. Měla by je řešit celá rodina.
1. Uvědomujete si, že pes/kočka s vámi bude žít třeba 15 let?
2. Jak budete každý rok z těch 15 řešit dovolenou? Kdo se o zvíře bude starat, když onemocníte? A co když potomek půjde na střední/vysokou školu do jiného města, jak to pak budete řešit?
3. Kdo bude psa denně (min. 3–4×) venčit? Je na to dotyčný připraven v zimě, v létě, brzo ráno, pozdě v noci, za každého počasí…?
4. Kdo psa vychová, bude ho cvičit, a ví vůbec někdo z vás, jak na to? Kde máte nejbližší cvičák a jak se na něj bude se psem přepravovat?
5. Chce psa/kočku opravdu celá rodina?
6. Kdo bude platit všechny výdaje? A máte představu, kolik takové zvíře stojí? Kolik zaplatíte za těch 15 let za krmení, veterinární ošetření (i když není nemocné, musíte zvíře nechat pravidelně očkovat, odčervovat…), chovatelské potřeby (pelíšek, hračky, pamlsky…)? Uvědomujete si, že pořizovací cena psa je tou nejmenší položkou, kterou během jeho života zaplatíte?
7. Máte doma prostor, kde může mít pes/kočka své klidné útočiště, místečko, kde nebude nikomu překážet?
8. Pokud chcete pořídit štěně – kdo s ním bude první dny (lépe týdny) doma? Víte o tom, že štěně musíte krmit až 6× denně a minimálně stejně často ho i venčit?
Kdo bude jeho hlavní pán a bude ho mít na starosti? (Otec – živitel rodiny to být nemůže, je celý den v práci, ale ani dítě – to většinou nemá dostatek přirozené autority, pes by ho nerespektoval, brzy by nastaly značné problémy. A pustit na procházku se psem jen dítě je krajně nezodpovědné.)
9. Kdo z rodiny je připraven denně uklízet exkrementy po kočce a čistit jí záchod? Kdo uklidí, když se kočka/pes pozvrací nebo dostane „obyčejný“ průjem? Kdo si to opravdu zodpovědně vezme na starost?
10. Jste opravdu připraveni na to, že po kočce/psovi zůstávají chlupy všude – na sedačce, na svetrech…? Jste vůbec připraveni začít víc uklízet? U velkých nebo dlouhosrstých zvířat vám nic jiného nezbyde…
11. Až dosud máte ve všem jasno? Pak jste opravdu na dobré cestě… a můžete se dohodnout na všemi přijatelném plemeni. Nepodlehněte módním vlnám a naivním dětským představám (podpořeným romantickými filmy, kde všechno dobře skončí a zvířata se chovají jako lidé), poraďte se, třeba s dobrým chovatelem, a nezapomeňte probrat i otázky a rady o výchově a vhodném výcviku.
Máte jasno?
Nechtěli jsme vás tou záplavou otázek odradit od soužití se zvířaty, chceme vám dát aspoň stručný návod, jak se zodpovědně dobrat odpovědi na otázku, zda už má vaše rodina na to, aby si pořídila čtyřnohého člena domácnosti – zda jste si jisti, že se stane skutečně vítaným parťákem, že nebude po pár dnech či týdnech na obtíž…
Samozřejmě existují výjimky – děti, které se s vodítkem v ruce už nejspíš narodily, mají pro soužití se zvířaty cit a jsou schopné psa zvládnout, cvičit ho, třeba i předvést perfektně na výstavě nebo s ním složit zkoušky z poslušnosti (ale, při vší úctě, ruku na srdce – je opravdu takhle dokonalé právě to vaše dítě?). I rození malí pejskaři se ovšem tu a tam bez pomoci a spolupráce celé rodiny neobejdou. Proto nikdy nezapomeňte – třebaže psa pořizujete dítěti, vždy si ho stejně kupujete sami sobě. Tak na to myslete raději včas! Ušetříte zklamání sobě, dítěti, a v neposlední řadě i té nevinné němé tváři, která nikdy nepochopí, proč ji ta „báječná“ rodina zničehonic opustila…
Pokud jste skutečně připraveni na všechna úskalí chovu psa/kočky, tak směle do toho! Kromě starostí přináší zvíře samozřejmě spoustu radosti (já sama si život bez kočky či psa už nedovedu představit!). Pes doopravdy dokáže být dítěti tím nejlepším a nejvěrnějším kamarádem a parťákem, který s ním bude sdílet všechno dobré i zlé a ochotně vyslechne i ta nejdůvěrnější tajemství. Zároveň se dítě naučí odpovědnosti, ani to není pro život zrovna marné.
Jste tedy 100% rozhodnuti? Jste si jisti, že vše zvládnete? Pak vám přejeme ten nejlepší výběr vhodného chlupatého parťáka a hodně radosti s ním po celý jeho život!
Text: Kateřina Kašparová
Foto: A. Jungerová
Článek vyšel v HAF & MŇAU č. 12/2013
